Jaroslav Dlouhý

„Teď se stalo, právě když přišla okupantská vojska, tak se to sem hrnulo od té Žitavy, od Hrádku nad Nisou. To byla kolona jak hrom. Zastavili se před vjezdem do útvaru, to bylo dohromady, i ten hrad co tam je. Dneska je to rozdělené, dneska se tam snad vybírá vstupné. Tak oni přijeli před tu bránu s jedním tankem. A chtěli dovnitř, že to tam obsadí, že se tam chtějí podívat. Jestli měl ten, co vedl tu kolonu, ten Rusák, nějaký rozkaz na to... A teď on se tam nemohl dostat, protože co tam byl ‚dévěťák‘ (Dozorčí vojskového tělesa), ten dozorčí, tak ten se ztratil strachy, když viděl, že tam přijíždí Rusáci. A on už nevěděl kudy kam, tak nakonec vyzvali nás, abychom to tam jeli z Ústí urovnat až k Liberci. Tam jsem zase musel jet s nimi. Tak jsem tam přijel a teď oni koukali, ti vojáci, já měl české vlaječky na gazíku na dvířkách, oni všichni měli bílé pruhy. Tak jsem všechny předjel a dostal jsem se tam. A dali jsme se do řeči s velitelem a on říká, že nemůže nikoho sehnat, že všichni se bojí, všichni byli pryč. Dal nám ultimátum, nevím kolik minut, že když mu neotevřeme ta velká kovová vrata, aby tam mohli vjet, tak že si je tím tankem prostřílí. A teď jsem si všimnul – tam je budova velikánská, s těmi vojáky, a v těch oknech vojáci měli pytle s pískem a na nich kulomety. Ti vojáci byli chudáci. Pak když se s nimi bavili, tak říkali, ‚No jo, oni měli přísahu, tak oni se báli, že by…‘ Oni by byli stříleli, kdyby si to ti Rusáci prorazili tím tankem, tak by po nich stříleli a byl by masakr. Takže ten oficír tenkrát dělal všechno možné, aby tomu zabránil. Tak to vysvětloval tomu vojáčkovi, co se tam třepal u té branky, a neměl možnost rozhodnout, zda otevřít, musel sehnat toho důstojníka, který tam měl službu. Tak on ho sháněl, běhal, vysvětlil mu to a nakonec přišel. Ten byl taky celý vlhký, ten oficír. Nakonec teda vzal klíče, ten řetěz rozepnul, otevřel to a oni tam vjeli. To byly takové věci. Představte si, kdyby ti kluci začali z kulometů střílet. Oni by možná ani nemohli, protože kdyby tam vystřelili tankem, jak nám ukazoval ruský důstojník, tak to by bylo dost špatné.“

„Tam je obec – osada – jmenuje se to Bílka. Kousek od té Bílky je dolní stanice lanové nákladní dráhy. Tam se zásobovali, tam se nesměli osoby převážet. Tam si vozili jídlo do té observatoře a vojáci taky materiál, ať to bylo cokoliv. A on říká: ‚Tady to zastavíme a támhle to zaparkujete do toho křoví a gazíka zamaskujete. Já jsem říkal: ‚Proč?‘ Říkal: ‚To všechno uvidíte!‘ Já jsem kroutil hlavou a říkám ‚To není možné.‘ Tak jsme tam podupávali, on byl zelený, modrý, klepal se, nevěděl co, nemluvil. A teď najednou jsem slyšel z dálky, jak se ozývá jako bouřka střelba. Dávky. Blížilo se to. Jako když to vidíte ve filmu, ty tankové bitvy. A teď jsem viděl, že se tam pohybují v dálce samochodky, tanky, obrněné transportéry, auta, lodičky. Motorky s lodičkami, ty EMky. A já říkám: ‚Co to je?‘ A on: ‚No co to je! Vojáci, jdou na nás, chtějí to tady všechno vystřílet.‘ Já jsem říkal: ‚Co je?‘ A on říká… Konečně mi to řekl, že prý to hnízdo musí sprovodit ze světa. Ty vojáky. Ti vojáci že prý měli údajně sestřelit helikoptéru. A jeho tam poslali na základě nějaké šifrovky z generálního štábu. To bylo pod naší posádkovou správou tady na Ústecku, to spadalo do jejich kompetence. Takže tam musí jet se pokusit zachránit a zastavit tu armádu. On to věděl, jemu to řekli. A mně to neřekl. Proto byl tak zelený a nemluvil. Ten se klepal, byl naprosto neschopný ničeho. A teď když viděl, že se blíží ti vojáci v dálce, to ještě byli od nás takových půl kilometru, tak říká: ‚Tak to zamaskujte.‘ A já: ‚No teď zamaskujeme. Proč? Proč to budu maskovat?‘ Říká: ‚Nemluvte, je to rozkaz!‘ Vytáhnul pistoli: ‚Já vás zastřelím, jak to nezamaskujete!‘ Já jsem říkal: ‚No tak mě zastřelte. Mají mě zastřelit oni nebo vy.‘ Říkám: ‚Když uvidí zamaskované auto a vás tady s tou pistolí, tak nám tam hodí granát a je to vyřízené.‘ Já říkám: ‚Naopak, dělejte si, co chcete, klidně mě zastřelte, já na vás kašlu.‘ Vlezl jsem do křoví, měl jsem nůž, v tom gazíku jsem vozil takovou výbavu, tak jsem uřízl takový prut, vysokou větev. Vzal jsem si světlou košili, uvázal jsem ji na to, udělal jsem z toho bílý prapor. S tím jsem si stoupnul před ten GAZ, abych byl vidět, a mával jsem. A teď se to blížilo. Jako ve filmu vidíte, ti vojáci se samopaly jak poskakují, shrbení, jak běží za tanky. Teď se na nás stahovali. Oni nevěděli, že jsem tam jenom já s jedním gazíkem. A ta střelba skutečně ochabovala, přestala. A teď nás zajali, jeho zajala skupina, udělali kroužek s těmi samopaly kolem nás. A mě zajali taky. Jenomže on byl z té generace… on neuměl ani slovo rusky. On neuměl pomalu ani česky, v jakém byl stavu. Všechno jsem to vyřizoval já. Tu druhou skupinu dirigoval… Bylo to asi deset samopalníků, kteří mě obklíčili. A mířili na vás ostrýma, kterými před chvilkou stříleli. Nějaký lajtnant… Tak se mi představil, podal mi ruku. A začali jsme se bavit. Já jsem znal ze školy ještě trochu ruštinu, tak jsem se domluvil. Že tam jsou… – nevím už, jak jim říkali – a že sestřelili ten vrtulník. A já říkám: ‚To ne, oni mají ty kulomety – oni měli lehké kulomety – zaplombované, je to všechno zapáskované, zakonzervované. To nebyli oni. To určitě není tím.‘ On říká, jestli je možnost nějak se přesvědčit. Já jsem říkal: ‚Jo, tam vede cesta, ale já tam chodím tadyhle s oficírem jednou do roka na kontrolu a to je teda chůze vyšplhat se tam po té kamenité cestě až na špičku.‘ No. Tak se dohodnul s tím ruským velitelem, to byla vyšší šarže, že tam pojedou.“