„Já jsem nebyl známá osoba, na mě došlo až hrozně za dlouhou dobu - si mě pozvali, teprve, tady na tu fízlárnu do kachlíkárny, když už skoro všichni byli u výslechu. Ti první, co tam chodili, mi říkali, že tam byl nějaký, který se snad jmenoval Matura, co všechny vyslýchal, a na stěně byl prý Stalin pověšený, ale pak ho dali pryč. Tak já jsem tam byl pozvaný, a s tím Vaškem Pavlíčkem jsem se to naučil, jak na to reagovat. Vzal jsem s sebou tu pozvánku, a diskutoval jsem s nimi jenom o oprávnění toho předvolání, nikdy jsme se nedostali k tomu… Oni furt: ,Kdo vám tu Chartu dal? A vy jste prý jel autem k Pavlovi Kohoutovi...?´ ,Ne, promiňte, já nechápu, proč jste mě předvolali - tady to není vyplněné dobře… to vyšetřujete nějaký zločin, že, nebo co? Tak mi to musíte vysvětlit! Já vám nemůžu podávat žádné informace.´ Ale (pak) jsem říkal v jistém momentě: ,Jé, vy jste sundali Stalina!´ ,Cože, vy už jste tu byl?´
„Já jsem přijel k hranicím a počkal jsem pět minut přes tu půlnoc – nejel jsem do 24 hodin - mně nebudete poroučet, kdy já budu překračovat hranice! Já jsem se tam šel ještě vymočit do příkopu, a teprve pět minut po půlnoci jsem přejel. Ale ty dědkové, co tam seděli, ty to vůbec nezajímalo… Ti měli totiž nařízeno mi udělat důkladnou prohlídku – to měli – ale oni říkali, ten jeden říkal: ,Ale, vždyť to má všechno zapečetěný! Tak co prosimtě… tak nebudem přece ty pečetě oddělávat teďka... kolik je hodin…´ Tam ten jeden spal, ten velitel, toho vytáhli, museli ho probudit, šel na to podívat. Ten chodil kolem, a kopal do pneumatik, a říkal ,Michelin… a dyť to má všechno zapečetěný! A co je tohle?´ ,No to je peřina!´ A on říkal: ,Jede do Norska, tam je zima!… /smích/ Tak jeďte!´“
„Já jsem byl totiž na chatě - my jsme tenkrát měli chatu, taky ve Švédsku, malou chatičku; a tam nebyla televize, jenom jsem to slyšel z rádia. Pak jsem přijel – nevím kolik dní před tím - do Oslo, a oni seděli před televizí, a tam byla ta šílená obrovská manifestace, ta demonstrace na Letný, jak tam páter Malý lidi donutil říkat ten... - ,Otčenáš?´ Otčenáš, oni to ani neuměli, ale on je k tomu donutil, a ty lidi takhle hopsali, protože byla zima, a Veronika se hrozně smála, že to je jako polívka když se vaří!… A pak říkali, to když jsi spisovatel, tak tam musíš jet. Tak jsem jel, no, samozřejmě.
Vízum mi nedali, jsem šel na ambasádu, a říkal jsem: ,Víte, co se tam děje? Dejte mi to vízum, dejte mi štempl.´ ,Víte, pane Konůpek, pane doktore, my jsme nedostali už pět dní vůbec žádnou poštu z ministerstva, my nevíme vůbec, co se děje.´ Pak se to přehouplo, a tenhle chlapík se pak naráz chtěl zachránit, tak říkal: ,Pane doktore, přijďte se podívat do archivu, co tady na vás máme.´ Tam měli svůj takový privátní archiv, tam mi taky hned prozradil, kdo na nás donášel, kdo se tam přihlásil dobrovolně, že bude donášet na ty emigranty. - ,I Norové?´ Ne, to byl jiný český emigrant.“
Michael Konůpek was born on February 13, 1948 into an outstanding cultural family. His father Jiří Konůpek was a Romanist and a translator from French, one grandfather Jan Konůpek was an artist and the other a philosopher Karel Vorovka. In his youth, Michael devoted himself to athletics, but for health reasons he had to quit. He studied philosophy and sociology, but after school he worked in clerical and technical occupations. In 1968 he married Hana Suk. In January 1977, he signed the Charter and, after the eviction of his wife and two young children, he was intensively involved in dissident life - reproducing and distributing Chartist forms and banned literature, organizing housing concerts and helping distribute the samizdat edition of Kvart. In December 1977 he went to the rest of his family to Norway. In 1981 he co-founded the Fund for the Support of Charter 77 there, of which he became a spokesperson. He was commenting on the Norwegian media about human rights violations in Czechoslovakia, he also smuggled papers into the country and sent journalists there. He co-translated several books into Norwegian, and in 1987 he debuted with the autobiographical novel Böhmerland 600 cc. He returned to Bohemia for the first time in November 1989, he wrote a book on revolutionary events. He lives with his second wife Line With, with whom he has two children, in Oslo and a cottage in Sweden. In addition to his own literary work, he also cares for the cultural footprints of his ancestors, for example, he participated in the radio dramatization of the correspondence of Konůpek’s grandparents and the publication of the philosophical belief of Grandpa Vorovka. Prague is still a magical and important place for him, so far he visited it in autumn 2018 on the occasion of handing over the documentation of the Charter 77 Support Fund to the National Archive.
