Ivan Lefkovits

“When we went out, we saw all the corpses there and I saw them for the first time in my entire life and everyday there were even more and more of them. At first they partly cleared them away but later the corpses were lying everywhere, firstly there were some places indoors where they usually put them. Moreover, those who removed corpses, those people committed cannibalism, they gnawed bodies because it was at least something, even though there was almost no meat at the bones, it was dried out. It was absolutely horrible, I can’t and don’t want to describe it. I hadn’t seen cannibalism and I didn’t mind it. I remember all those mounds of corpses, really huge mounds which were totally everywhere. If you want to have a picture of it imagine a beach near the sea where there are a lot of people. But those people aren’t alive but dead and they are lying not only side by side but also crosswise. That was the labour camp.”

“The decline continued in that sense that there was a moment when German administration of the camp became aware that the end was drawing near. And they decided to do the most horrible thing they could do at all but I didn’t wonder. They left the camp closed, blew up the water main and went away. So we were left there without anything. There stayed about ten thousand people without anything to drink or eat. The most of them were dead, but those who were alive stayed without water there. After some time people realized that the camp wasn’t guarded anymore, there was no electricity in the fence, so they crawled through those barbed wires somehow and brought some food and potatoes. Some people had those potatoes frozen, it was in April 1944, I didn’t know, maybe they had them somewhere in the ground, in any case, all the potatoes were dirty and the most of people ate them peeled. But my mom and I, we were so weakened that we even didn’t think we could acquire some of those potatoes, it was impossible for us. Thus we stayed hungry, we had nothing. There was neither water, nor anything else; however, we could take jackets of those potatoes and at least we could suck the water or that liquid out of them.”

“Sometime in the middle of September 1944, Mrs. Kissóczy, who was the wife of doctor Kissóczy, came to pharmacy and told my mom, that she wanted one packet of Aspirin. And my mom was very surprised that the wife of doctor, who had any medicaments at her disposal, came to pharmacy to buy some Aspirin. But she said: ‘Mrs. Lefkovits, get out, immediately.’ It meant that the story with Aspirin was only a cover-up for their conversation. ‘Get out right now, Gestapo is coming; they will be here in a couple of minutes.’ So my mom went to the back room, hanged up her white smock and said: ‘I will be back in a moment.’ And in the doorway… In the doorway she met Gestapo members coming in and yet she could hear: ‘We are looking for pharmacist, Mrs. Lefkovits.’ They wanted to arrest her.”

“Certainly, there were many psychological things which I didn’t know and which had something to do with me, but it was really bad when Mr. Proper took me there and told me: ‘Ivanko, you will stay here and when you will go through the gate you mustn’t open your mouth, you must say nothing. All the people here are deaf-and-dumb and you aren’t. You will hear various things, but you have to pretend that you don’t hear at all.’ When you imagine that in 1944 I wasn’t seven-year-old child yet and I had to undergo situation like this, when I couldn’t ask “why and what” and suddenly I had to be speechless, it was really hard for me. Somehow I managed it and the only thing I know is that when those air attacks came, they took us to some cellar, how to express it, to bomb shelter. You know, when the first bombing started, I jumped up. Only then I realized that I mustn’t do that, so I adapted to the situation because all of them kept lying on the floor because of their deafness. Later I just repeated what others were doing.”

“I told that customs or police officer, I told him: ‘You know, until now I have been a girl but as soon as I cross the border I will be boy again.’ And the customs officer closed the door and ordered others to go out and said to me: ‘Listen to me, if I were a bad guy, I would send you back right now.’”

„To je tak, že několik let před sametovou revolucí jsem dostal dopis podepsaný asi osmnácti slovenskými intelektuály. A mezi nimi byl Dominik Tatarka, Hana Ponická a především pan Ján Langoš. Napsali dopis, ve kterém zhruba v jedné větě je řečeno, a to je ještě hluboký socialismus, že vhledem k tomu, že vláda Slovenské republiky, tehdy bylo federativní uspořádání, nenašla dost odvahy nebo dost potřeby se omluvit židovským spoluobčanům za to, že Slovenský štát je zradil, vydal je Němcům, tak když toto neudělal, tak my níže podepsaní se těmto lidem omlouváme a konáme to místo toho, aby to udělal stát. Tento dokument jsem dostal do ruky v roce osmdesát sedm a musím říct, že kdyby nebyl ten dokument, já bych nebyl ochoten nikdy na Slovensko ani zajet. Ale tím pádem je to v pořádku, protože tito lidé takto zareagovali. A znovu podotýkám, že nejenom tihle lidé. Vítali mě v Prešově, dali mi tam čestný doktorát. Když jsme tam poprvé přijeli, vítali nás chlebem a solí. To bylo všechno velmi dojemné, ale tu zodpovědnost toho státu, že se nezastal svých židovských spoluobčanů, což je jejich primární povinnost, aby vlastní občané nepřišli k újmě… A oni nejenom, že to nesplnili, ale oni je vydali Němcům a ještě jim zaplatili pět set říšských marek za to, že si odvezli židy. Tak tohle pro mě bylo nepřijatelné.“

„Jednoho dne si mě Jerne zavolal do své kanceláře a řekl, že dostal nabídku od firmy Hoffmann-La Roche, že by mu zařídili ústav v Basileji, jestli bych to přijal. Tohle trochu popíšu z druhého konce a to tak, že v Basileji existovaly tehdy čtyři velké farmaceutické firmy. Jmenovaly se Ciba, Geigy, Sandoz a Roche. Roche neboli Hoffmann-La Roche. V pozdějších letech Ciba a Geigy se spojily a vytvořily jednu firmu Ciba-Geigy a ještě později se Ciba-Geigy spojila se Sandozem a vytvořila firmu Novartis. Takže výsledný stav ještě do dnešního dne je, že existují dvě obrovské farmaceutické firmy, Novartis a Hoffmann-La Roche. A ta Hoffmann-La Roche se zkracuje Roche. A Roche tehdy měl obrovské množství peněz a to hlavně z toho důvodu, že dělal, objevil a vyráběl, jedno z nejdůležitějších psychofarmak valium. A valium celý svět používal a oni měli tolik peněz, že se rozhodli, že to musí investovat do něčeho, co by jim přinášelo něco nazpět i po desetiletí později. A uvědomili si to a o tom bylo několik přenášek… A to celé, co teď řeknu ve dvou, třech větách, to předcházelo tomu mému pojetí, to co já jsem znal o Basileji. Řekli si, že nemá cenu dávat jenom přímo na nějaký výzkumný projekt pro nějaké léčivo, ale že oni, kteří v sobě absorbují velký počet vědeckých pracovníků z celého světa, by měli vytvořit podmínky k tomu, aby i přispívali k výchově vědeckých pracovníků. Ne tak, že by dávali stipendia univerzitám, ale aby umožnili těmhle absolventům vytvořit hodnoty základního výzkumu. A z tohoto důvodu se rozhodli založit jeden ústav pro základní výzkum, který blíže definovali, že by to mělo být pro imunologii. Hledali pro to vhodného člověka a volba padla na Jerneho. Takže když si mě Jerne zavolal do své kanceláře, tak řekl, ‚Mně nabídli to a to, pravděpodobně to vezmu, a já vám chci nabídnout, že byste šel se mnou, jestli jste ochoten.‘ Načež já jsem řekl naprosto spontánně, ‚Samozřejmě ano.‘ On řekl, ‚Máte možnost si to rozmyslet třeba týden nebo dva.‘ Říkám, ‚Nepotřebuju, já to beru.‘ A tohle, to bylo spíš z mojí nezkušenosti, ale později jsem zjistil, že tohle velice vytvoří atmosféru důvěry, když člověk spontánně řekne ‚Jdu.‘ A on mi řekl, že pro mě by měl speciální úkol, že bych měl vést výstavbu toho ústavu. Já jsem zkoprněl, řekl jsem, ‚Profesore Jerne,‘ tehdy jsme si ještě netykali, ‚Profesore Jerne, to já nezvládnu, já na to nemám ani vzdělání. Já jsem vědeckej pracovník, vy jste se mnou spokojenej, ale vést výstavbu ústavu, já bych tam dělal spoustu chyb.‘ A on na to řekl, ‚Jestli to vezmete, tak já vám říkám, že kdybych já to dělal, tak bych taky dělal spoustu chyb. Dělal bych jiný chyby než vy, ale taky bych dělal chyby. Jestli to vezmete, tak povedete tu výstavbu a jestli uděláte chyby, tak to vezmu na sebe já.‘“

„Šli jsme podél těch baráků a to bylo už naprosto v takovém rozkladu, že už neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle, řekněme neodklízeli už mrtvoly. A kolem té cesty a opřené o zeď a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli, ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo, že za těmi všemi baráky jsou haldy mrtvol. A to už byl ten tábor naprosto v rozkladu. Bergen-Belsen… Ty baráky už byly taky takové, že to mělo palandy, takové tři vedle sebe a tři nad sebou, ale už to nebyly pořádné slamníky, už to bylo zakálené, už to bylo špinavé, velmi to páchlo. A tam jsme jako živořili. Apely už nebyly, což je rozhodně něco pozitivního, když člověk nemusel vstávat, ale současně to paradoxně vzato vzalo takovou tu jistotu toho dne, protože nebyl začátek, nebyl konec. Už nebylo nic, ženy už nepracovaly… Já jsem zapomněl říct, že tam byla řada různých částí tábora, ten Bergen-Belsen byl jeden veliký tábor. A určité části byly ohrazeny, takže jsme k tomu neměli přístup. A ty jiné části jsme ani neznali, to potom až při návštěvě toho koncentráku po desetiletích jsme viděli: ‚Aha, my jsme byli tady a tady.‘ Ten náš barák byl barák pro matky a děti. A prý byl trochu lepší než ty ostatní z této skupiny. Ale úplně v těch odděleních jinde byly i mnohem lepší. Je pravděpodobné, že horší, než jsme měli my, jako ta celá skupina baráků, to nebylo, ale náš byl v té nejhorší skupině spíš ten lepší. Později, když jsem už zjistil po letech… Chtěl jsem identifikovat… Já nevím, proč má člověk snahu identifikovat místo, kde to vlastně bylo, ale každý vždycky i po těch letech okamžitě šel – ‚Který to byl barák, kde jsme byli?‘ A pro mě existovalo jedno identifikační místo a totiž to, že v poměrné blízkosti, rozhodně na dohled, možná padesát metrů, bylo něco, čemu se v němčině říká Feuerlöschbecken, a to je taková obrovská betonová nádrž, ne s kolmými stěnami, ale jako obrácená pyramida se snižujícími se boky té nádrže. A ta byla naplněná vodou, a jestli hned na začátku to tak bylo, nebo až později… Ale rozhodně ke konci se tam už v tom nacházely, to znamená, řekněme plavaly tam mrtvoly a z těch mrtvol… Ty byly nahé nebo v rozedraných šatech a z nich vycházely výkaly, takže ty nádrže později, když jsme měli nedostatek vody, o kterém se zmíním v následujících zřejmě dvou, třech minutách, tak ta voda byla nepoužitelná, nebyla pitná.“

„Člověk byl tak soustředěný sám na sebe, že vlastně šel krok za krokem a snažil se… Bylo to o tom, jestli mě netlačí boty, jestli ještě můžu, ale to okolí jsme nevnímali. Jiní lidé nám řekli, že v době toho pochodu smrti, když potřebovali jít na toaletu, na záchod nebo vykonat potřebu, tak pro jistotu utíkali, pokud se dá říci, že utíkali, dopředu, aby byli zcela vepředu. Aby předešli téměř všechny, a tam vyšli trošičku stranou, dřepli si a vykonali svoji potřebu, protože se nechtěli dostat do situace, že by to udělali natolik vzadu, že by je odstřelili. Takže… Zastřelili. Takže v podstatě se dá říci, že lidi měli strach, jaké by byly důsledky, kdyby nedrželi krok. A tenhle strach samozřejmě měla maminka i s dalšími lidmi o mě. Ten pochod samozřejmě nebyl rychlý, dost se to vleklo. A pokud vím, oni nás vlastně nehonili. Každý kdo padl a nemohl dál a mohli ho odstřelit, tak to udělali, ale já si nepamatuji na to, že by byl nějaký velký křik. Ale že byli po straně… hlídali nás a byli tam psi, vlčáci, to vím. Ale byl jsem natolik zesláblý, že vlastně šlo o něco jiného. Tak jakoby autisticky se člověk díval, jenom jako když koně mají nasazené ty klapky a dívají se jenom dopředu, tak jsme šli.“

„Poslední dny v Ravensbrücku byly vytvářeny zas takovou šuškandou, že zřejmě určitý baráky se vyprazdňují proto, že je slučujou dohromady, protože se někam má evakuovat. Že to bude Berge-Belsen, to jsme nevěděli, a kdybychom to věděli, tak nám to nic neříkalo, co to bylo. Ale v každém případě jednoho dne to, co jsem před několika minutami popisoval, že ten barák měl určitou strukturu – mělo to palandy, mělo to funkčnost a mělo to určitou… Nějaký systém, že jsme věděli, na čem jsme, to všechno se zhroutilo z jednoho dne na druhý, když nás přeložili do jednoho jiného baráku, který už neměl palandy, neměl nic, měl jenom betonovou podlahu a nějaký… nějakou slámu. A to jsme si mohli lehnout, kam jsme chtěli, to znamená, že byla velká tlačenice najít si vhodné místo. A to bylo /místo/, kde jsme poprvé pociťovali, že teď je to životu nebezpečné. A náhle jsme začali slyšet i jiné jazyky, jiné slovanské jazyky, a ukrajinsky a rusky. A ty pohyby těch lidí byly jiné, už tam byli někteří, kteří jednali agresivně. A to byla situace, kdy jsme měli vysloveně strach a ti, co se vzájemně znali, se snažili držet dohromady. A když si tam mezi nás někdo lehl, koho jsme neznali, tak to jako vedlo k animozitám, protože jsme to nechtěli. A také jsme zjistili, že spoustu z nich jsou lovci, ti chtěli ty druhé okrádat. To byli ti lidé, kteří tam byli mnohem déle, a za zřejmě horších podmínek, než jsme měli my. A ti prostě přišli a ti byli ochotni lidi uškrtit, zabít pro cokoliv. Když maminka měla jeden pytlík, kde měla moje holínky, a oni si mysleli, že je to chleba, v noci se na ni vrhli a začali ji rdousit, právě těma ouškama nebo uchama toho pytlíku. A maminka se ubránila a volala o pomoc a někdo ji přišel na pomoc a zachránili jsme se. Ale to byly vysloveně životu nebezpečné ty… Předtím to bylo životu nebezpečné z hlediska toho, že z podvýživy nebo z něčeho člověk umřel… Nebo v Außenkommandu nebo něco bylo, ale mělo to nějakou konkrétní příčinu, dalo se o tom mluvit. Kdežto tady nebylo nic, tady bylo jenom to, že bylo spoustu lidí, bylo to narvaný, bylo to jako… člověk si to musí představit, jako kdyby v nádražní hale nacpali víc a víc lidí a lidi by museli ležet na zemi a měli hlad a to všechno. A to byly ty poslední naše dny. Celkem snad tři dny. Takže v podstatě ten paradox je, že jsme věděli, že teď nás budou nakládat do vagonů někam, ale my jsme to považovali za něco velmi pozitivního, i když jsme nevěděli, že to jede do pekla.“