„Na návštěvu Červeného kříže byly velké přípravy. Všichni staří lidé se odsunuli do šancí, aby nikde nebyli vidět. Nás namalovali, abychom vypadali zdravě, dostali jsme řízek k obědu a museli jsme vydrhnout kartáčem chodníky. To si velmi dobře pamatuju, všechno muselo být úplně ukázkové. Ta komise byla nějaká divná, protože vůbec se nesnažila něco zjistit. Šli jen tam, kam je Němci vedli, něco jim ukázali, ale sami se nesnažili vůbec nic zjistit, nebo s někým mluvit. Neptali se, kde jsou nějací staří lidé, jak to, že jsou tu jen mladí. To bylo na nic. My jsme si dost slibovali od té návštěvy, ale bylo to úplně k ničemu. Oni jen přišli, to, co jim ukázali, na to se podívali, jinak se na nic neptali, prostě k ničemu.“
„První rok v Terezíně byl velice špatný. Byli jsme v Hamburských kasárnách, v pokoji nebylo nic než sláma na zemi a pak ta zavazadla, co měj každý s sebou. Bylo nás tam asi třicet, v pokoji, který měl asi čtyřicet metrů čtverečných. Byli jsme tam namačkaní. V kasárnách jsme byli rok. Pro mě bylo nejhorší, že tam nebylo co dělat. Co tam měl člověk celý den dělat? Byl tam přitom hrozný hlad, protože jsme dostávali velmi málo jídla, většinou tuřín, brambory napůl shnilé a na týden půlku chleba, na něj jsme si dělali čárky na každý den, ale někdy jsme to nevydrželi a snědli jsme ten chleba hned ten den a pak už jsme nic neměli. Takže tam byl hlad, strašně lidí namačkaných, bylo to dost hrozný. Pro mě bylo jediné vysvobození, když jsem někde sehnala nějakou knížku na čtení. Většina lidí si s sebou alespoň jednu knížku vzala, když šli do transportu, my taky. Ty knížky si pak lidi vzájemně půjčovali. To bylo jediné, když jsme měla knížku, tak mi to bylo jedno. Byla jsem vášnivý čtenář, takže když byly knížky, tak mi nic nevadilo, ani zima, ani hlad, ani horko. Ty knížky ale došly, rok to nevydrželo, ale přečetla jsem všechno, co šlo.“
„Tatínka ze zaměstnání vyhodili. Měla jsem kamarádku, nějakou Martu, její rodina byla hrozně chudá. Když přišli Němci, tak její táta se dal k Němcům a kvůli němu jsme jeli jako jedni z prvních do Terezína. Jakmile on se dal k Němcům, tak oni už na tom byli dobře. Můj táta už nemohl najít práci ve svém oboru, byl inženýr, a tak vzal místo u firmy s uhlím. Táta té Marty si objednal uhlí u té tátovy firmy, ale oni mu ho dodali o tři dny později. On pak udal tátu. Proto jsme jeli do Terezína už v lednu 1942 jako jedni z prvních. Terezín byl od listopadu 1941, ale to tam ještě nejezdily transporty. V jednom z prvních transportů do Terezína jsme pak jeli my kvůli tomuto udání.“
„Pak se stala jedna moc hezká příhoda. Když jsme museli nosit hvězdy, pevně přišité na šatech a když jsem poprvé vyšla s hvězdou a šla do tramvaje, tak jsem měla smíšené pocity. Nevěděla jsem, co se bude dít, jak budou lidi reagovat. Být takhle označkovaný příjemné nebylo. Dopadlo to ale úplně jinak, protože když mě uviděl průvodčí, tak říkal: ´Podívejme, přišla nám princezna se zlatou hvězdou.´ To bylo úžasné, musím říct. To mě dojímá ještě dnes, když si na to vzpomenu, protože on přesně vystihl, jaké asi byly mé pocity. Bylo to od něj moc hezké. Pak už jsem se nebála. Potom už bylo víc lidí, kteří měli hvězdy, ale poprvé, když jsem se s hvězdou ukázala, bylo chování toho průvodčího úplně úžasné a ohromně mi to usnadnil.“
„Maminka to všechno přežila se mnou. Jednou jsem slyšela dvě opatrovnice, jak si o ní povídají, myslely, že já spím. Říkaly jedna druhé: ´Víš, Růženka – tak se maminka jmenovala – si ani neumí zabalit kufr, ale když vodí esesáky po půdě a je tam vysílačka, tak ji nenajdou.´ Mamina byla Rakušanka, uměla tudíž německy tak, že gestapáky, kteří tam skutečně byli a hledali vysílačku, tak bavila, že prostě vysílačku nenašli. Kdyby ji našli, tak ji to stálo život, a ještě další lidi. Takže to bylo dost důležité. Ona to ale dokázala, což by do ní nikdo nikdy neřekl, že je takhle statečná a že takovou situaci zvládne. To bylo neuvěřitelné.“
“German officers were standing there in a semicircle, and they were watching everything - the people being pushed into the train cars. One of them held a list in his hand and my name was apparently on this list. He said in German – I could speak German - ´If her name is written here, then she must stay here.´ He was talking about me. My mom has probably saved the lives of both of us at that moment by her conduct, because she was to leave and I was to stay there. But she didn’t move a muscle and the SS man was looking at us what would happen, but mom didn’t show any emotions and she probably somehow felt it, she didn’t even kiss me good-bye. She took my hand and said: ´There is nothing we can do about it, you have to stay here. Go to the people we know, I have to go.´ And she went. She had already stepped on the train car stairs, but the SS man who was standing on the edge of this semicircle just winked at the soldier who was pushing people into the cars, and this man pulled her down from the stairs. He grabbed her hand, he grabbed me, and he led us out of the railway station. This was the last transport, and we thus remained there in the ghetto until the end.”
“The issue of school was thus solved, but we had no place to live, no money, nothing. We were sixteen, and well, so what? We spent a couple of nights in the railway station, and some nights on benches in the park, because there was such a chaos at that time, people were returning from the various camps and so on, and it was therefore nothing unusual, but still this could not be a permanent solution. Then my friend’s mother came back and she was given an apartment, and I thus stayed with them for some time, but the apartment was small and when my friend’s brother returned, it was no longer possible for me to live there, and I thus remained alone in this predicament. On weekends I was going to Terezín to see my mom, and she unable to understand why I was so sleepy all the time, because during that time I actually never got a good night’s sleep.”
“They had a network of people and places where they could turn for help. I don’t know how it happened, but we somehow got included in that list. My mom had worked for the left front already before the war, and for this reason she apparently became included in this list of reliable persons. This Mr. Rajk thus went directly to us. He did sleep in our flat, really, I saw him. (And when was it?) It was sometime in the 1950s, I don’t remember the year. The problem was that he wrote a letter to his friend after the war in which he described his illegal activity, and apart from other things, he mentioned that he had spent a night in Prague with such and such people. My mom found this letter herself, because she worked in the archive of the ministry at that time, and she discovered the letter herself. She had a great boss, and she showed the letter to him and asked him: ´What shall we do about it?´ He said: ´Well, we’re in trouble, then.´ That was because Rajk had become an unfavourable person, and he was later executed.”
MUDr. Raja Žádníková, née Engländerová, was born August 29, 1929 in Tel Aviv, where her parents had met and lived. Both her parents were Jews. Raja’s mother came from Vienna and her father from Prague, where the whole family returned after a short stay in the then-Palestine. In January 1942, the Engländer family was transported to the ghetto in Terezín. Raja’s father was transported from Terezín to Auschwitz in autumn 1944 and later to Dachau, where he died. Raja and her mother were not transported from Terezín and they survived there until the liberation. Raja’s mother remained in Terezín for some time after the end of the war, helping with placement of orphans into families. In summer 1945 Raja and her friend left the chateau in Štiřín where they were on a rehabilitation stay and Raja returned to Prague and attempted to return to school. She was living on the streets of Prague for several months, and after her mother’s return from Terezín she began to live with her. Raja studied medical faculty after her graduation from secondary school, and then she worked for fifty-three years in the Institute for Mother and Child Care in Prague-Podolí. In 1968 she left for the USA with her husband and son to work there, and they returned to Czechoslovakia a year later. The lives of children in the Terezín ghetto became the inspiration for the theater play I never Saw Another Butterfly by the American author Celeste Raspanti, who consulted the screenplay with Raja. MUDr. Raja Žádníková was married twice and she has two children.
