„Byla jsem maličká, měla jsem dva roky. Vrátily jsme se zpátky až po 48. roce. Maminka se dozvěděla právě z dopisu, že jí tady zemřel otec. A ona chtěla mermomocí domů. Jenomže Berlín nám nedal žádné doklady, všechno bylo pryč. My jsme neměly žádné doklady, byly jsme úplně bez ničeho. Už s náma počítali, že už tam zůstaneme, že z nás udělají Němce. Pan farář když viděl, že maminka je statečná, on se jí ptal, jestli si troufne jít se mnou přes hranice načerno, že on má převaděče přes ty hranice. Stalo se, že jak jsme šly s tou maminkou, proti nám... už byla tma, ty Krušné hory tam nahoře, jak je Česká republika přes německé hranice, tak tam jsou hluboké lesy. A my jsme šly po té cestě s maminkou a proti nám reflektory od auta. Tak maminka skočila se mnou do příkopy, ať nás nechytí, no a přes tu noc jsme už zůstaly v tom hlubokém lese. Opravdu nás chytli a byli to Češi. Maminka jim tam sloužila víc jak týden, asi čtrnáct dnů jim na té hranici sloužila, a mezitím se vyřizovalo na ministerstvu a na ambasádě v Německu, jestli opravdu jsme Češi. No, nakonec se to vysvětlilo, nakonec se všechno urovnalo a můj strejda, jediný tady, co byl v Opavě, ten jediný měl z rodiny auto. Tak pro nás přijel na ty hranice.“
„Maminku dali jako služebnou na statek. Bylo to tam všelijaké, protože ta selka nebyla hodná. Mamince dávala hodně znát, že nejsme Němci, že jsme služky, že je služka. Maminka chodila do kostela, tam kousek z toho, v té vesnici byl kostel a maminka pěkně zpívala, tak ten pan farář chtěl, aby aj zpívala tam. Jenomže žádala o povolení zpátky, jak už byl potom konec války, chtěla zpátky domů, že jsme Češky, že my nepatříme do Německa, že chceme domů. Mojemu tatínkovi aby mohla napsat, nedovolili jí napsat vůbec, tak ten pan farář byl tak hodný, že přes něho maminka posílala dopisy do Česka, a teprve po roce se tatínek dozvěděl, kde my vůbec jsme. Opravdu to bylo dost takové kruté.“
„V Opavě a Němci tady ke konci války hrozně řádili, protože už viděli, že tu válku asi mají prohranou. A já jsem měla babičku, která si vzala Němce. My jsme byly s maminkou mojí u ní na návštěvě, a teď najednou tam vtrhli Němci s pistolema a teď, že co jsme, to se ani moc neptali, a hnali nás na východní nádraží do vlaku. A říkalo se tomu poslední opavský transport. Babičku taky vzali a teď jsme vyjely. Nevěděly jsme kam, nikdo nevěděl nic. Můj tatínek vůbec nevěděl, co se děje. My jsme odjely, nemohly jsme žádnou zprávu nechat, nic. A můj otec nevěděl rok, kde my jsme. A my jsme jely a na tom transportě jsme obě s maminkou onemocněly. Já jsem dostala vysoké horečky. Pak někde ten vlak zastavil a babička chtěla nabrat vodu, že mi přinese. Jenomže ten vlak se rozjel, babička utíkala a druhý vlak jí přejel nohy. Zemřela a my jsme s maminkou jely dál. Nakonec nám ten felčar řekl, že máme tyfus. Tak nás dali do lazaretu. No a oni si mysleli: Však oni zemřou. Jenomže my jsme se s maminkou opravdu z toho dostaly.“
Annelies Klapetková se narodila 27. září 1943 v Opavě. Ke konci druhé světové války ji Němci naložili s maminkou a babičkou do transportu. Babička po cestě zemřela, maminka se v Německu stala služkou. Po válce se ocitly v Německu bez dokladů, kontakt s otcem, který zůstal v Opavě a o osudu rodiny zpočátku nevěděl, pomohl navázat místní farář. Zpátky se s matkou vrátily až po roce 1948, kdy nelegálně přešly hranice. Annelies chtěla být učitelkou v mateřské škole, neuměla ale hrát na hudební nástroj, a tak se vyučila kadeřnicí. Vdala se, její manžel pracoval ve vodárně. Po čase se přestěhovali do obce Slavkov u Opavy, kde si postavili dům.
Jan Leso, Matyáš Rychlý, Filip Gargulák pod pedagogickým vedením Jany Vaňkové ze Základní školy pro tělesně postižené, Opava, Dostojevského 12
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
