Vlasta Křížová Gallerová

„Já jsem se vrátila. A protože jsem se v tý Anglii chovala normálně a svobodně, tak jsem se sešla s emigrantama. Byla jsem v BBC, v rozhlase a tak. Vrátila jsem se a oni pro mě přišli. Takže když pro vás někdo přijde, to jsme tehdy ještě s mužem bydleli jako v takovým tom hereckým internátu, tak zaklepal někdo na dveře a tam stáli dva a že jako jdou pro mě. No a tehdy mě odvezli, jako je v Praze Bartolomějská, se tomu říká, to bylo estébácký centrum, tak v Liberci je Pastýřská ulice, kde bylo totéž. No a odvezli mě tam, sebrali mě ráno a celej den tam člověk jako byl a poslouchal blbý otázky. Ale ten prožitek pro mě z psychologickýho hlediska byl hrozně překvapivej, že v tý chvíli, kdy se vám tohleto stane, tak já jsem ztuhla jak rampouch a já neměla strach. Mně to bylo úplně... najednou jsem se octla, já na to koukala jako na něco, co se děje někomu jinýmu. A ono to bylo jak z blbýho filmu, z ňáký grotesky nebo z čeho. Že byl jeden takovej, že chtěl bejt hodnej, a ten druhej byl zlej. Jeden na mě křičel a druhej mě uklidňoval, chtěl mě uklidňovat pořád a nosit kafíčko. No, a pak když ze mě... oni po mně chtěli vědět, co jsem tam každý den dělala, s kým jsem se sešla. Já jsem jim řekla: ‚Já si to nepamatuju.‘ Jsem to obrátila, říkám: ‚Vy si pamatujete přesně, co jste dělal 13. srpna v devět hodin ráno?‘ Tak na mě tak koukali, že si hodně troufám. Ale mně to přišlo zcela logický, takže na tomhle jsem to uhrála. No ale oni mě... pak odešli, dvě hodiny mě tam nechali sedět samotnou a řekli si, ona třeba dostane strach nebo změkne nebo bude mít hlad a pak bude zpracovatelná. A vrátili se zpátky a začali znova. No a když viděli, že ze mě jako nedostanou nic, tak toho nechali a začli to jinak. Začali mi nabízet spolupráci. Abych se stala informátorem StB z divadla. Já jsem říkala: ‚Tak to v životě ne.‘“

„Taky se povedlo, ono to divadlo se stalo takovým v Praze centrem. Kam i ty studenti z tý Národní třídy potom přiběhli, protože tam byla spousta damáků. Takže ty přišli do toho divadla. A my jsme přes noc ze 17. a na 18. listopadu svolali takovou zvláštní schůzi na 18. odpoledne. Vašek Havel tehdy nebyl v Praze, on odjel na ten tejden zase před těma oslavama, jak ho vždycky zavírali, tak on odjel na Hrádeček, na tu chalupu. A že mi zavolá. Tak mi volal někdy 18. a já jsem říkala: ‚No, my jsme přes noc svolali tady schůzi do divadla všech divadelníků.‘ To vám se povedlo, že jsme obtelefonovali přes noc všecky divadla, teda mimopražský, nejenom pražský. No a toho 18. listopadu odpoledne už to divadlo bylo narvaný po strop.“