„Ve Vitebsku jsme měli pouliční protesty. Některé z nich rozháněli, k násilným zásahům ale nedocházelo. Zažil jsem zkušenost, když stojíš spojený s cizím člověkem a obkličuje vás OMON. Pak se prostě chytíte jeden druhého. Obklopuje vás milice, ty neznáš člověka, který stojí vedle tebe, ale chytíš se ho a stojíte vzájemně zaklesnutí. Je to velmi silný pocit. Na protestech mě nezadrželi. Šlo ale o to, že mi bylo třicet let a ještě nikdy v životě jsem nevolil, až do srpna 2020. V podstatě jsem věděl, že je to celé fraška, že se nic nemění, že je jasné, kdo vyhraje, že k žádnému překvapení nedojde. Nikdy jsem nehlasoval ani v komunálních, ani v prezidentských volbách, od svých 18 let ani jednou. Ale v srpnu 2020 jsem volit šel. Dal jsem podpisy všem opozičním kandidátům. A můj podpis ukradli. Ukradli i další podpisy.
Zejména v regionu, kde žiji, je prostě neuznávali. Odmítali je, jako by byly padělané. To vyvolávalo nespokojenost. Bylo jasné, že je to naprosto nečestná hra. Prostě cirkus. Neexistuje žádná spravedlnost, žádná pravidla. Hra výhradně na jednu branku.“
„Když jsem se po soudu objevil v práci, začali mí nadřízení dělat narážky. Poctivě jsem napsal vysvětlení, kde jsem byl. Prostě jsem napsal, že jsem byl ve vazbě. A potom mi řekli, abych napsal ‚kajícný dopis‘, tedy že jsem udělal chybu, že to byla náhoda a tak dále. Ale já jsem se hned rozhodl, že to neudělám, protože jsem nespáchal žádný přestupek ani trestný čin. Tak mě prostě vyhodili podle pracovního zákoníku. Rozhodl jsem se, že mé svědomí je důležitější než má práce. Ukázalo se, že mě vyhodili podle článku o pracovní absenci.“
„Pracoval jsem na univerzitě a svou práci jsem měl velmi rád. Učil jsem běloruské i zahraniční studenty. Na univerzitě jsem pracoval tři roky, ale po prezidentských volbách v roce 2020 tento příběh skončil. Když v Bělorusku začaly protesty, zúčastnil jsem se jich také. A pak jsem přišel o práci kvůli tomu, že jsem ve svém bytě z vnitřní strany okna vyvěsil vlajku. Opoziční bílo-červeno-bílou vlajku. Zavolali mi z milice a požádali mě, abych přišel podat vysvětlení. Šel jsem tam, ale rozhovor se nekonal. Nechtěl jsem nic říkat ani nic podepisovat bez právníka. Až do soudu jsem byl v cele dočasného zadržení. Byl jsem stíhán podle článku ‚nezákonné piketování‘. Zabavili mi telefon. Ve vazební věznici jsem byl téměř tři dny. Vazba mě nevylekala. Nebylo to příjemné, ale nic zvlášť děsivého. Nemohu říct, že bych si tam našel mnoho přátel, to ne. Byli tam obyčejní lidé. Pak byl soud. Dostal jsem pokutu. Byl jsem shledán vinným z nepovoleného piketu – že jsem měl na vnitřní straně okna opoziční vlajku. To mě ale neznepokojovalo. V práci mi řekli, že jsem se bez závažného důvodu nedostavil do práce, když jsem byl ve vazbě. Já jsem plnil požadavky výkonného orgánu, a oni říkají, že jsem měl absenci bez závažného důvodu. Byla to prostě hloupost a bylo jasné, že jde o politicky motivovaný nátlak.“
Aliaksandr Majsiejeu se narodil 24. června 1991 ve Vitebsku v Bělorusku. Jeho matka Nadzieja Ivanauna Ščacinina (1955) je anestezioložka. Jeho otec Oleh Valentynovyč Mojsiejev byl amatérským hudebníkem; pracoval jako řidič. Rodiče se rozvedli, když Aliaksandrovi byly čtyři roky, a otec se vrátil do své vlasti na Krymu. Aliaksandr vystudoval chemicko-biologickou třídu gymnázia č. 1 ve Vitebsku. V roce 2014 absolvoval stomatologickou fakultu Vitebské státní lékařské univerzity řádu Družby národů. Soutěžil za univerzitu v týmu televizní soutěže KVN. Stáž a dvouletou praxi absolvoval v Novapolacku ve Vitebské oblasti. Po návratu do Vitebsku pracoval na městské poliklinice na oddělení bezplatné zubní péče, poté ve společnosti zabývající se prodejem léčivých přípravků. V roce 2018 vyučoval na katedře obecné stomatologie Vitebské univerzity, přednášel zahraničním studentům v ruštině a angličtině. Po zfalšování výsledků prezidentských voleb v roce 2020 se účastnil pokojných pouličních protestů a v okně svého domu vyvěsil opoziční bílo-červeno-bílou vlajku. Za tento čin byl předvolán na milici, tři dny držen ve vazbě, odsouzen k pokutě podle paragrafu „nedovolené piketování“. Byl propuštěn z univerzity. Do České republiky se dostal v rámci programu MEDEVAC. Pracuje na Univerzitě Karlově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
