Maрия (Marija) Матусевич (Matusevic)

"V duchu jsem si přála nebýt tady při tom všem, co se tu děje. Snažíte se zavřít oči, usnout. Zpočátku jsem měla jasný cíl bojovat, držet se, všechno a všechny si zapamatovat, všechno pozorně sledovat. Po Okrestinu ale byla všechna síla pryč. V myšlenkách si jen říkáte, že snad za chvíli bude po všem, jenom vydržet do rána. V cele byl hluk. Jídlo nám žádné nedávali, jenom vodu, ale byla to jen jedna jediná láhev pro třicet čtyřicet lidí. Ať už na policejním oddělení, nebo ve vazební věznici. Ale abych byla upřímná, žádné pomyšlení na jídlo jsem ve věznici neměla. Jak už jsem říkala, nemohla jsem tam vydržet ani minutu, síly došly a zbylo jen jediné přání, a to přežít. Nebo myšlenka, že pokud zemřu, pak jako hrdina, jako člověk, který šel protestovat. Napadaly mě různé myšlenky, strašně odlišné, ale nejhrozivější byly o smrti, měla jsem z ní strach. Nejdřív jsem myslela na ty ostatní, na kluky, které mlátili jako první, že v nejlepším případě z nich budou invalidi, v nejhorším zemřou, a nic s tím nenaděláte. Takhle to u nás v zemi chodí. A pak, když mlátili mě, nejdřív na policejním oddělení, v mučírně, v Okrestinu, pak si už myslíte, že za chvíli bude všemu konec, naprostý konec. Říká se, že vám před smrtí vytanou ty nejhezčí okamžiky vašeho života, ale tak to nebylo. Byly jen myšlenky na to, co bych ještě naposledy stihla udělat, tady a teď."

"A tak jakmile se dveře zavřely... byli jsme tři plus ještě dva mladíci, posadili nás, jeden kluk ležel na podlaze. Dva nebo tři ozbrojenci seděli vzadu a dva vepředu. Jakmile se domluvili, že pojedou na policejní oddělení RUVD Frunzenského okresu, dveře se zabouchly a začalo bití. Zřejmě jsme seděli skrčeni s nosem zabořeným do kolen. Sedíme tedy, namačkaní na sebe. Ale oni ty kluky zvedali a bili je obušky, nejdříve do zadku a do zad, pak rukama do krku, po hlavě. Takhle zvedali a bili každého, popořádku. Ale ten kluk na podlaze, ten dostal nejvíc, kopali do něj. Pár takových koleček si mě nikdo nevšímal - do doby, než si vzpomněli, že jsem z Litvy. Jeden mi řekl, že jsem přece Litevka. A že je u nás feminismus, takže schytám stejně jako všichni ostatní. Začal mě hned bít, i když jen rukama, ale ruce měl v rukavicích. Udeřil mě do krku, do zad, do hlavy, ale hlavu jsem si zakryla rukama, takže to tak nebolelo. Takhle jsem to 'schytala' za všechny rány, které šly předtím mimo mě. Bití pokračovalo po celou dobu jízdy autem, pořád dokola, společně s nadávkami, že jsme takoví a makoví. Nerada bych znovu ty jejich nadávky opakovala."

"Nakonec nás přivedli do tělocvičny [policejní oddělení RUVD Frunzenského okresu]. Proslulé video By_Pol odtud bylo natočeno ještě před naším příjezdem. Většina zadržených na tomto videu byla stále ještě v pořádku, po našem příjezdu už byli polomrtví. Dorazili jsme do tělocvičny, ale po cestě nás ozbrojenci ještě různě přehazovali a sami se tam různě střídali. Jeden z nich mi ukázal prstem na mladíka, který ležel obličejem k zemi, ruce měl zalomené za zády v poutech, kalhoty měl na zadku velmi zašpiněné. Povídá mi: 'Vidíš toho kluka?' Odpověděla jsem, že ano. 'Ten se posral strachy, s tebou to bude stejné.' Když jsme dorazili, bylo tam téměř dvě stě lidí, někdo ležel na břiše obličejem k zemi, ruce za zády v poutech nebo ve stahovacích páskách, někdo jakoby klečel s čelem opřeným o podlahu, rovněž s rukama za zády v poutech. Všichni měli ruce za zády spoutané nebo stažené páskou. Měla jsem něco s nohou, proto mě posadili, ale mé přátele nechali klečet s čelem opřeným o podlahu. Pak mi nasadili pouta, poprvé jsem zjistila, jaké to je. Že jsou velmi, velmi těžká a zanechávají modřiny. Ale dobře, že to nebyly stahovací pásky, protože po těch ruce rychle modrají a hrozně to bolí."

"Bylo tam spoustu speciální techniky, vězeňských antonů, příslušníků speciálního policejního oddílu OMON a dalších policejních jednotek. A nás bylo opravdu hodně, ale zbraně měli jen oni. Jakmile jsme se dostali k obelisku a pokračovali směrem k budově Rozvojové banky, letěl přímo na nás zábleskový granát, který zasáhl i mě. Měla jsem na sobě dlouhou sukni, a tak mě to jen ohlušilo, ale nepopálilo. V důsledku výbuchu jsme se rozutekli. Vyběhla nějaká dívka, která byla zjevně sama, seznámila jsem se s ní, abychom se mohly držet pospolu. Ukázalo se, že přišla spolu se dvěma mladíky, které jsme nakonec našly, a zůstali jsme spolu celou noc, přestože jsme se znali jen velmi krátce. Na nějaký čas zavládl klid. Bylo nás hodně, ale obklopilo nás kolo „štítů“, neustále házeli granáty přímo do davu. Nejprve jsme před nimi utíkali, ale po nějaké chvíli jsme si zvykli a neměli z nich strach. Pak se na nás rozhodli zaútočit a začali nás zatlačovat zpět. Zase jsme zpočátku utíkali, ale pak přijelo vodní dělo. Vodní děla nejsou nic hrozného, je to jenom voda a ta nás zasáhla jen lehce. Nakonec na nás začali útočit silněji, tlačili nás zpět, házeli granáty. Podařilo se nám dostat... Je tam taková křižovatka, vedle Rozvojové banky, něco jako odpočinkové místo. Stáli jsme tam velmi dlouho. Neozbrojení lidé, i ženy, si klekali před ozbrojenci se štíty. Po pár minutách už letěly další zábleskové granáty, bylo jich několik. Přímo na ně. Pamatuji si, že tam bylo spoustu zakrvácených lidí zasažených střepinami, s popáleninami a samozřejmě i s úrazy."