"Lukašenko se stal prezidentem. Předpokládal jsem, že přišel nadlouho, tolik se o tu moc pral! Toužil po ní jako nikdo. Ovšem podle toho, jak se choval v Nejvyšší radě, bylo patrné, že je to populista. Že to není profesionální politik, který by mohl stát v čele státu a vybudovat všechny instituty státní moci podle demokratických šablon, podle principů normálního státu. Politik, který by mohl v podmínkách po rozpadu [SSSR] vzkřísit ekonomiku, řídit celý stát. Lukašenko si to zařídil tak, že celý mocenský systém ovládá sám."
"Celou tu dobu, kdy jsem byl v dětském domově, si vybavuji velmi dobře. Jak válečné roky, tak roky po válce. Nekonečná zima na severu Archangelské oblasti a věčný hlad, který jsme určitě měli všichni. Vzpomínám si, jak nám vařili jakousi podivnou kaši, pamatuji si i na sušenou mrkev, sušenou cibuli a brambory, ze kterých nám vařili buď polévky nebo kaše. Taky na kroupy, ječmenové kafe – toho bylo tak do poloviny hrnku a samozřejmě bez mléka. Kompoty byly bez cukru, ovoce jen nějaké sušené. Bylo velmi málo chleba. A my děti - většinou hladové - jsme utíkaly z dětského domova a pořádaly jsme nájezdy na cizí zahrádky. Chodily jsme také do lesa, kde jsme sbíraly lesní plody a tzv. divoký špenát. Vařili jsme si čaj z vrbovky a jiné pochutiny, abychom se aspoň něčeho najedly."
"Každý, kdo se narodil v táboře, zůstával na jeho území. Byly tam dětské domovy, ve kterých žily malé děti perzekvovaných lidí. Velmi dobře si pamatuji jednu příhodu: i když to bylo zakázané, přinesla mě maminka k sobě do ubikace, kde spaly ženy. Mohly mi být tak tři roky. Pamatuji si na ty dvoupatrové postele, tzv. pryčny, dlouhou chodbu, světlovlasou dozorkyni, která tam obcházela a dohlížela na pořádek. Ženy mě schovávaly pod dekami, aby mě neviděla. Aby si nevšimla, že se někdo vzepřel zavedenému řádu a přinesl do objektu dítě. Ženy mi dávaly různé sušenky a bonbóny... Zkrátka tahle příhoda se mi vryla do paměti."
Garri Petrovič Pogoňajlo se narodil 14. října 1943 v Plesecku v Archangelské oblasti, během matčina pobytu v pracovním táboře. Matka se jmenovala Lidija Filippovna Pogoňajlová, otec Petr Nikolajevič Safronov. Lidija Pogoňajlová byla v SSSR perzekvována jako manželka nepřítele lidu. Garri Pogoňajlo vyrůstal od svých tří let v dětských domovech. Po dokončení střední školy se vrátil k matce, která už v té době byla rehabilitována a získala byt v Minsku. Pracoval v továrně, absolvoval povinnou vojenskou službu, v roce 1969 pak dokončil studia na Právnické fakultě Běloruské státní univerzity. V době studií se věnoval řecko-římskému zápasu, byl členem juniorské reprezentace BSSR. Po vysoké škole absolvoval roční praxi v Mahiljovské městské právní poradně, v letech 1970−1971 vedl právní poradnu ve městě Kascjukovičy. Od roku 1971 působil jako soudce Bychavského okresního soudu v Mahiljovské oblasti. V letech 1979−1989 byl vedoucím odboru advokacie Ministerstva spravedlnosti BSSR. Dlouhé roky byl členem KSSS, zástupcem tajemníka stranické organizace Ministerstva spravedlnosti BSSR pro ideologii. Od roku 1989 se věnoval advokátní praxi, byl prezidentem Běloruského svazu advokátů. Vystupoval jako obhájce v řadě známých kauz: ve věci bývalého premiéra Vjačaslava Kebiče, bývalého ministra obrany Pavla Kazlouského, předsedy představenstva Prvního republikového privatizačního fondu Aljaksandra Samankova, básníka Slavamira Adamoviče, předsedkyně představenstva Národní banky Běloruské republiky Tamary Vinnikavové, novinářů Pavla Šeremeta a Zmicera Zavadského a v mnoha dalších. V roce 1998 byla Pogoňajlovi odebrána advokátní licence. Od roku 1997 působí jako místopředseda Běloruského helsinského výboru. 30. září 2020 ho Svjatlana Cichanouskaja jmenovala zástupcem alternativní vlády pro lidská práva. Od roku 1973 žije s manželkou Zinaidou Grigorjevnou Beleckou, mají syna a dceru, čtyři vnučky a pravnuka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
