Jakub Ruml

Já jsem šel na výslech oni už je [bratra a otce] odvezli a já šel na výslech do Ruzyně. Samozřejmě jsem se klepal, protože to nebylo příjemný. Tam vlastně mě vzali pod paškál dva a jak se říká, bylo to ve filmu Kolja, jestli jste ho někdy viděli. To se podívejte, to chodí ještě dodnes. Kdy byl pan Svěrák na výslechu. A jeden je hodnej, druhej ošklivej. A skutečně se chovaj strašně. Ten jeden podlejzá, furt říká: „Pane Rumle, a nemoh byste aspoň něco říct. A kam to bylo určený? A kdo to měl distribuovat? A kdo to zařizoval? Vždyť vy jste přece ten pošťák, tak to musíte znát.“ A já už jsem pak neměl nervy, já jsem jim říkal heleďte, od začátku jsem zaujímal postoj pasivní rezistence. To je jediná možnost, jak s nima komunikovat. Takže jsem prohlásil, že nebudu vypovídat a že podepíšu protokol s tím, že mě ukážou, že tam bude napsáno, že nebudu vypovídat. Protože oni byli hrozně zákeřný. Pak si mě vzal ten druhej a to byl ten naštvanej a ten na mě začal okamžitě řvát, co si to myslim, a proti státu, a proti lidem pracujícím. A já jsem se s nima nebavil, já jsem prostě to vyslech všechno a po čtyřech hodinách mě pustili teda z tý Ruzyně. To je psychickej nátlak strašnej.

My jsme jako rodina byli strašně soudržní, nebývale. Takže oni nás už odmalička brali jako členy rodiny rovnoprávný. I když samozřejmě názory v dětství a v dospělosti jsou rozdílný. Ale chovali se k nám tak, jako kdybychom měli rozhodující právo. To znamená v době, v osmašedesátým, kdy spousta lidí emigrovala do zahraničí, tak rodiče nutili k tomu, aby taky odešli, že to prostě tady nevypadá dobře, že je zavřou, že to nepřežijou. A vim, že táta tenkrát dostal nabídku z Argentiny, aby emigroval do Argentiny. Bylo to všechno zařízený, zaplacený. A že tam bude dělat novináře a že veme celou rodinu s sebou. No a my jsme se s bratrem určitým způsobem vzdorovitě postavili a řekli jsme, že prostě nikam emigrovat nebudem, že chceme být tady. A to bylo rozhodující rozhodnutí i pro rodiče a zůstali jsme tady. Takže jsme si vlastně těch dvacet let tý krutý totality užili doma v Čechách.

“I was running a small errands. I worked in Slezská, my colleagues always made fun of me as I used to put on my hat at lunch break and set off. In Vinohrady I first went to Hejdánky, to the professor Hájek, then to the London street to Petr Uhl and ended up in the Charles square at Vašek Benda distributing fresh new materials of the Chart 77. In an hour I normally returned back to work. Sometimes I got followed by police too, but more or less I stayed aside, they were not after me directly.”

„I remember an episode, when dad was locked up in September 89 due to Lidové noviny. That was the last sight of the regime, back then they closed it with Ruda Zeman, who was his representative. And I remember there was a house search a tour house all day. And dad took me aside telling me about all that meant to be in the September Lidové noviny, he even handed over some papers to me. The secret police was more or less coming forced, as they did not want to come and search our home, as they already did that before. Now they put on their white gloves and went through everything, the clothing and all. On top there was my one-year old child Terezka. So we already felt there was something going on. And the dad went to prison and stayed there for a year and half, all through the November 17. I remember we managed to send him the issue of Lidové noviny in an envelope, at the time he was locked up you could read that together, even without Ruml and Zeman it got published. And we sent him that to prison in an envelope and it went straight to him all in one piece! Incredible. Then he wrote us a letter he got Lidovky from us and that was magic, despite all the censorship and searches it went through. We were terribly happy about that.“

“I know we were returning in about two days from the camp and they let us get oof the car somewhere and I said: ,Well I will walk on foot back home I guess.‘ As nothing worked back then. But I know it was near Staromák, and near there in the Paris street the publishings of the Reporter was located, where my dad worked as the chief editor´s deputy. So I thought I would go there. But there were Russians there occupying it. Dad was not there, as he lived half-illegally in a flat somewhere. So I walked all through Prague to my uncle, who lived in a villa in Vršovice near us, and for a whole week I waited there for my parents as they could not come out. And when the situation calmed down a bit they appeared and actually felt that was the end of their official carrier. And they began to draw back to a kind of a shell of opposition politics and artists. That lasted for about a year, when they still worked as journalists but without any chance to work on anything interesting. So during that year all the authorities were cleared, and all the people we knew, those we liked, our friends were kicked out and completely new era began.“