Andrej Pauk

* 1982

  • „Nevím, proč se lidé v Bělorusku nechtějí realizovat, nemají to rádi. To už je asi problém běloruské mentality. Být tichý jak pěna, nevystrkovat hlavu. Vždycky přece musíte o sobě dávat vědět, křičet, že za něco stojíte; pokud něco umíte, musíte se tím chlubit, a společnost to tak či onak ocení.“ „Když tiše sedíš, neseš zodpovědnost za svou nečinnost. Za to, že se v Akciabrském regionu všechno rozpadá, mohou všichni ti lidé, kteří tichounce sedí a neúčastní se veřejného života. Je to jejich vina, že si úředníci dělají, co chtějí. To přece nefunguje, když jen tak tiše sedíš. Autokracie potřebuje, abys byl lhostejný. Ale to v žádném případě nijak nerozvíjí společnost, to je parazitický způsob života. U nás jsou u moci parazité, a co je třeba udělat s parazity? Zničit je. A aby mohli být zničeni, na to je… právě společnost, ta ty parazity ničí. Protože co chce společnost? Rozvíjet se, žít v hojnosti. A jestli něco chce, tak to i udělá. Takže Pauk chce – Pauk dělá. Paukovi se daří. Pauk je příklad dobré práce. Ale v Akciabrském regionu nejsou smělí lidé, kteří by to mohli dělat také. Kdyby nás například bylo patnáct takových, jako jsem já, byla by to síla, se kterou by úředníci museli počítat. Už není tak snadné se vykroutit, pokud na regionální úřad přijde patnáct lidí a začnou se dožadovat; to už je jiná věc. To už není, jako když přijde jeden Pauk, kterému se můžeš chechtat, jak je bezmocný. Milici na něj poštvat. Udělat nějakou provokaci. A když lidé souhlasí s takovými podmínkami, souhlasí s tím, že budou žít v noře až do stáří. Mají kvůli tomu lepší život? Samozřejmě že ne. Oni čekají někoho typu Cichanouského, Cichanouské, Capkaly. Někdo musí přijít a vyřešit za ně jejich problémy. Ale vaše problémy nikoho nezajímají, dokonce ani mě nezajímají. Já vám ukazuji, jak své problémy můžete řešit sami a řešit je společně.

  • „Vezměte Pauka do Práce!“ – s takovým plakátem jsem vyšel, aby ho všichni viděli. Protože jsem hodně hledal, chodil jsem prosit na okresní výbor, že to a to, že mám vysokoškolské vzdělání, sami vidíte, že nejsem hloupý, byl jsem támhle, a mohl bych tohle. Chtěl jsem být novinářem v okresním plátku. No, takže máš blog, máš odběratele, zhlédnutí máš víc než okresní tisk, jsi úspěšný člověk – a nikam tě ve státě nevezmou. Protože stát tě nepotřebuje. Chceš být prospěšný vlasti, naší věci, i úřadům, a oni – co je to za otravnou mušku. To znamená, že ve škole nám říkají jedno, že svědomí, pravda… jsou ty kvality, za jaké…, které je třeba mít a hájit, ale v životě se to děje jinak. Takže to byl akt zoufalství. Dali mi pokutu za nepovolenou masovou akci. To znamená, že jsem měl nejdřív požádat o povolení, abych mohl veřejně prosit o pomoc. To jsou běloruské reálie.“

  • „Také jsem se tam zabýval hudbou, začal jsem psát, už se objevily počítače. Hudbu jsem chtěl psát vždycky, protože hudba jako nástroj, umění jako nástroj ovládání mas… to znamená, že můžeš prosazovat své myšlenky prostřednictvím umění. Takže to i pro mě bylo důležité, protože já… Měl jsem a mám snahu napravit běloruskou společnost, protože ona je ve velkém úpadku; všeho se bojí, bojí se projevovat iniciativu, ó, jak ta je rozbitá! Každý se tváří, že se ho to netýká. Proto jsme potřebovali lidi, kteří nás budou moci zkonsolidovat. Takoví nebyli. Nějakou dobu jsem je vyhlížel, ale pochopil jsem, že tuto funkci musím vzít na sebe sám. Musím sám být tím lepidlem, které nás bude slepovat, držet pohromadě. Protože vláda nás jenom rozdělila, rozdrobila. Takže jsem se rozhodl, že budu působit v uměleckém směru, protože to je nejblíž k lidským instinktům: jsou tu vizuální obrazy, sluchové, všelijaké obrazy formou humoru… Protože to přináší potěšení, přináší to takový nějaký druh požitku z toho, co vidíš… A tím víc, že politika je přece suchá a hrozná… bylo třeba to lidem vnutit. Neskrývám, že se zabývám propagandou, ano, ale máte na výběr, jakou propagandu budete poslouchat: Azaronka nebo Pauka. Kdo je vám bližší. Tak to je. A dál už sám formuješ své myšlenky a činy.“ (Azaronak je známý propagandistický reportér z běloruské TV).

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vilnius, 04.04.2021

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je lepší litovat toho, co jsi udělal, než litovat toho, co jsi neudělal…

Andrej Pauk, 2021
Andrej Pauk, 2021
zdroj: Post Bellum

Andrej Pauk se narodil 20. září 1982 ve městě Naroulia v Homelské oblasti v Bělorusku. Jeho sestra Tacciana Pauk se narodila v roce 1983. Matka je Běloruska Zinaida Budkouskaja z Homelské oblasti, účetní v regionálním Středisku služeb zákazníkům. Otec Vladimir Pauk je Rus z Brjanské oblasti Ruské federace, elektrikář. Naroulia, rodné město Andreje Pauka, leží na řece Prypjati. Na druhém břehu řeky je Poleská státní radiačně-ekologická rezervace. V roce 1993 se rodina přestěhovala do „radioaktivně čistého“ městysu (sídla městského typu) Akciabrski, 130 km severně od Narouli. Historický název této obce – Rudabielka – se později stal názvem Andrejova YouTube kanálu. V roce 2000 Andrej absolvoval střední školu v Akciabrském a v letech 2000–2003 studoval na homelské polytechnice obor design nábytku. V roce 2010 dálkově absolvoval přírodovědeckou fakultu Běloruské státní univerzity, obor bioekologie. Venkovský aktivista, bloger, tvůrce satirických YouTube kanálů: YouTube kanál „Rudabielskaja pakazucha“ („Rudabielská show“), komunita v sociálních sítích „Skupina o absurdním a nepohodlném životě městysu“, satirický YouTube kanál „Červená zeleň“. Po absolvování polytechniky se vrátil do obce Akciabrski. Pracoval jako strojník v místním lesním závodě a potom v Domě tvořivosti mládeže; byl propuštěn z politických důvodů. Poté si otevřel vlastní fotoateliér zaměřený na potřeby obyvatel venkova. Fotoateliér musel zavřít kvůli útlaku ze strany místních úřadů, které byly nespokojeny s jeho kritikou a veřejnými aktivitami. V září 2017 mu byla udělena pokuta za to, že veřejně žádal o práci. V srpnu 2018 se soudil s místním regionálním úřadem. Jak se ukázalo, rozsudek byl napsán ještě před začátkem soudu. V březnu 2019 byl podezřelý v případu podle části 1 článku 340 trestního zákona Běloruské republiky ve věci „záměrně nepravdivé zprávy o bombě v budově regionálního úřadu v Akciabrském. Toto obvinění bylo nepodložené, a nakonec z něj bylo sňato. Také byl stíhán na základě neuvěřitelně absurdních obvinění, včetně například toho, že údajně zabil svou ženu a jejího milence. Během prezidentských voleb 2020 byli Andrej Pauk a jeho žena Volha nezávislými pozorovateli. Andrej za to dostal patnáct dnů administrativního trestu. Poté v srpnu 2020 s manželkou a dvěma dětmi opustil Bělorusko, jak se domníval, ne na dlouho. Od září 2020 žije se svou rodinou v Litvě a dále vede své videoblogy, v nichž kritizuje běloruské úředníky. V Litvě vytvořili spolu s operní zpěvačkou Marharytou Liaučuk satirický YouTube kanál, který nabírá stále větší popularitu.